Nízkonákladové knihy poézie, poviedok a hudby
z vydavateľstva Silberman alebo edície Azyl.
Vydávame občasne, ale dávame si záležať, aby knihy vyzerali netradične
a stali sa časom zberateľskou raritou. Najnovšou knihou je Kandidát od Maroša Hečka a Michala Havrana.
z vydavateľstva Silberman alebo edície Azyl.
Vydávame občasne, ale dávame si záležať, aby knihy vyzerali netradične
a stali sa časom zberateľskou raritou. Najnovšou knihou je Kandidát od Maroša Hečka a Michala Havrana.
Preklad: Jozef Rauvolf
Ku knihe dostanete CD Bušero: Kamakura
Ku knihe dostanete CD Bušero: Kamakura
strana 7
Tak teda poslouchejte. To nejparádnější vzrůšo v celým mým životě, a to myslím oblečenej, jsem zažil, když jsem někdy v roce 1944 slyšel v Saint Louis, Missouri hrát společně Dizzyho a Birda. Bylo mi osmnáct a já měl zrovna po matuře na Lincolnově střední škole. Bylo to na druhý straně Mississippi, v East St. Louis ve státě Illinois. Když jsem slyšel Dizzyho a Birda v kapele, co vedl B., tak jsem si řekl: „Sakra, co je tohle zač!?“ Teda, mezi náma, byl to takovej nátěr, až se mi z toho ježily všechny chlupy po celým těle. Rozumíte, Dizzy Gillespie, Charlie "Yardbird" Parker, Buddy Anderson, Gene Ammons, Lucky Thompson a Art Blakey, všichni v jedný kapele, a to ještě nesmím zapomenout na B.: na Billyho Eckstinea osobně. To teda byla jízda. Mně ty jejich fláky vážně zalezly pěkně pod kůži. Muziku jsem měl v celým těle a přesně tohle jsem taky chtěl slyšet. To, jak tahle kapela hrála - přesně to a nic jinýho. To teda bylo něco. A já tam hrál s nima.
strana 9
Když jsem jel poprvý v životě výtahem, tak to bylo s Dizzym. Vzal mě do něj na Broadwayi, někde uprostřed Manhattanu. Jezdil rád výtahy a z každýho si utahoval, choval se ako blázen a děsil lidi k smrti. Teda to byl kus. Chodil jsem k němu domů a Lorraine, jeho žena, tam nikoho nesnesla dlouho, jenom mě. Pokaždý mi nabídla večeři. Někdy jsem se najedl a někdy ne. Pokaždý jsem se ale dost bavil nad tím, kde a co jím. Mimochodem, Lorraine měla ve zvyku strkat všude cedulky, na kterých stálo: „Tady se nesedí!“ A pak třeba řekla Dizzymu: „ Hele, co maj tyhle vocasové co dělat v mým baráku? Hned je vyhoď, a už jsou pryč!“ Takže jsem se zvednul, že taky půjdu, ale ona řekla: „Milesi, na tebe se to nevztahuje, ty můžeš klidně zůstat, ale ostatní můžou táhnout.“ Nevím, co se jí na mně líbilo, ale prostě to tak bylo.
strana 67
Ale jak to mezi námi začínalo klapat v muzice, v normálním životě se to zhoršovalo. Jak už jsem řekl, Bird u mě krátkou dobu bydlel, ale nebylo to tak dlouho, jak tvrdí někteří autoři. Prostě jsem mu našel pokoj v tom samým činžáku, kde jsem bydlel s rodinou. On byl ale pořád u nás doma, půjčoval si peníze a tak podobně, jedl, co Irene navařila a klidně vytuhnul ožralej na kanapi nebo na podlaze. A k tomu ke všemu s sebou pokaždý přitáhnul všechny ty ženský, šlapky, překupníky a nejrůznější feácký muzikanty. Jedna z věcí, kterým jsem na Birdovi nikdy nerozuměl, byl důvod, proč se vlastně tak ničil. Bird to věděl líp. Byl to intelektuál. Èetl romány, poezii, dějiny, takovýhle věci. A byl schopnej konverzovat skoro na všechny možný témata. Takže ten hajzlík nebyl blbej, nevzdělanej nebo negramotnej, nic takovýho. Byl fakt citlivej. Ale měl v sobě tyhle destruktivní sklony. Byl to génius a většina géniů nemá nikdy dost, prostě neznají míru. Ale hodně mluvil o politickej záležitostech a hrozně rád zkoupal nějakýho idiota, dělal blbýho, že nemá páru, co se vlastně děje a pak se do toho blbečka pořádně pustil. Tohle dělal hlavně bělochům. A když jim došlo, že je dostal, řehtal se jako blázen. To byl teda kus - hrozně složitá osobnost.
strana 69
O improvizaci jsem se dozvěděl od Beana, Monka, Dona Byase, Luckyho Thompsona a Birda. Ale Bird byl takovej parádní a invenční improvizátor, že dokázal písničku obrátit naruby. Když jste neznali muziku, neměli jste ani šajna, co to tam vlastně Bird při improvizaci vyvádí. Rozumíte, Bean, Don Byas a Lucky Thompson měli všichni stejnej styl: sjeli svoje sóla a pak se improvizovalo. Když improvizovali, pořád bylo slyšet původní melodii. Ale když hrál Bird, bylo to úplně o něčem jiným, naprosto něco jinýho, a pokaždý to zahrál úplně jinak. On byl pan mistr mezi mistry.
strana 116
Pamatuju se, že jsem se po návratu z Paříže začal hodně motat nahoře v Harlemu. Kolem muzikantů bylo hodně drog a dost jich v tom jelo, hlavně v heroinu. V určitých kruzích byli ti, co si píchali herák - muzikanti - považovaný za správný odvazy. Někteří z mladších kluků, jako Dexter Gordon, Tadd Dameron, Art Blakey, J. J. Johnson, Sonny Rollins, Jackie McLean a já sám začali v héráku lítat přibližně ve stejnou dobu. I když Freddie Webster zemřel na nějakou sračku. Kromě Birda bral drogy i Sonny Stitt, Bud Powell, Fats Navarro a Gene Ammons, a k tomu ještě Joe Guy a Billie Holidayová. Práskali to do sebe v jednom kuse. Mezi bílými muzikanty jich bylo taky hodně, co si píchali heroin - Stan Getz, Gerry Mulligan, Red Rodney a Chet Baker. Ale noviny se z toho tehdy snažily udělat jenom záležitost černejch muzikantů. Já jsem si nikdy nemyslel, že když si budu píchat heroin, že budu hrát jako Bird. Znal jsem hodně muzikantů, co týhle blbosti věřilo, a jedním z nich byl i Gene Ammons. Tohle mě teda k heroinu rozhodně nepřivedlo. Byla to deprese, kterou jsem pocioval po návratu do Ameriky. Tohle, a taky mi chyběla Juliette. A pak tu byl taky kokain, což bylo mezi lidma z Karibiku skutečně dílo. Lidi, jako byl třeba Chano Pozo, jeli tvrdě v koksu. Chano hrál v Dizzyho kapele na perkuse. Byl to černej Kubánec a nejlepší hráč na konga, kterej tehdy byl. Byl to ale děsnej poděs. Dělal to, že si bral od lidí drogy a neplatil jim. Každej se ho bál, protože to byl ostrej rváč a každýmu hned nakopal prdel. Byl to velkej chlap a nosil u sebe pořádnou kudlu. Nahoře v Harlemu naháněl každýmu strach. Zabili ho, když dal nějakýmu jihoamerickýmu překupníkovi v Harlemu facku, bylo to v Rio Café, na Lenox Avenue kolem 112. a 113. Ten maník řekl Chanovi o nějaký prachy, co mu dlužil a Chano mu prostě dal facku. Ten dealer ale vytáhnul bouchačku a odprásknul ho. Teda, když umřel, tak to se všema pěkně zamávalo. To se stalo ještě před mým odjezdem do Paříže, ale byla to prostě součást toho, o čem ta drogová scéna tehdy byla. Kvůli neustálýmu shánění drog jsem měl ještě míň času na rodinu. Přestěhoval jsem ji do bytu v Jamaice v Queensu a pak do St. Alban. Takže jsem jezdil v tom mým Dodgi se stahovací střechou typ 1948 sem a tam, Sonny Rollins mu říkal „Modrej démon“.
strana 129
Trávili jsme hodně času spolu, píchali jsme si herák a chodili jsme do kina na 42. ulici. Když jsem se odstěhoval od Stana Leveye, přebýval jsem většinou v hotelech se štětkama, který mi dávaly prachy, co jsem potřeboval na drogy. Zdržoval jsem se v hotelu University dole na 20. ulici a střídavě taky v hotelu America na 48. ulici. Jezdívali jsme s Jackiem podzemkou, sjetý jako gumy, a řehtali jsme se staromódním botám a hadrům, co lidi nosili. Stačilo, abychom se na někoho podívali, a když se nám zdálo, že vypadá směšně, mohli jsme se potrhat smíchy. Jackie byl srandista a rád si dělal z lidí blázny. Když jsem byl moc sjetej, zůstal jsem někdy radši u něj a jeho holky na 21. ulici. Šli jsme do Stillman ‘s Gym a dívali se, jak trénujou boxeři, ale hlavně jsme byli kámoši, kupovali jsme drogy a společně jsme se vždycky našlehali. Když jsme se s Jackiem sčuchli, táhlo mi na pětadvacet a už jsem měl něco za sebou. Jackiemu bylo devatenáct a zatím byl ještě ucho. Já už jsem měl jméno, takže ke mně vzhlížel jako ke staršímu a projevoval mi dost úctu.
strana 132
Kolem roku 1952 už mi bylo jasný, že musím něco udělat, abych se drog zbavil. Vždycky jsem měl rád box a tak mě napadlo, že by mi to možná bodlo. Kdybych trénoval každej den, tak by se možná dalo něco podniknout, abych se doopravdy z fetování dostal. Už jsem se sešel s Bobbym McQuillenem, kterej trénoval v Gleason‘s Gym v centru Manhattanu. Když jsem tam přišel, tak jsme si sedli a povídali si o boxu. Bejval špičkovej welter, ale pak zabil v ringu jednoho boxera a tak toho nechal a začal koučovat a dělat trenéra. Řekl, že si to promyslí. Jednoho dne, mám pocit, že to bylo začátkem roku padesát dva, jsem se ho zeptal, jestli by mě trénoval. Šel jsem na zápas do Madison Square Garden a když skončili, zašel jsem do šatny boxéra, co Bobby trénoval. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli mě bude trénovat nebo ne. Bobby se na mě dost znechuceně podíval a řekl mi, že nebude trénovat nikoho, kdo má závislost na drogách. Na to jsem mu řekl, že žádnej návyk nemám, byl jsem přitom parádně sjetej a málem jsem tam vytuhnul. Řekl mi, abych z něj nedělal vola a vrátil se raději zpátky do St. Louis a zkusil se toho návyku zbavit. Pak mi ještě řekl, abych vypadnul z šatny a dal se do kupy.
strana 178
Kapela, kterou jsem měl s Coltranem z nás obou udělala legendy. Se všemi těmi parádními alby, co jsme natočili pro Prestige, a později i pro Columbii, protože nakonec prosadil George Avakian svou vůli, mi tahle parta skutečně zajistila místo na mapě hudebního světa. Nejen, že jsem se díky týhle kapele stal slavnej, ale taky jsem začal vydělávat hodně peněz, a tvrdilo se, že víc než kolik si kdy jinej jazzovej muzikant vydělal. O tom sice nic nevím, ale říká se to. Taky mi to přineslo velkej ohlas ze strany kritiků, protože většině z nich se tahle kapela fakt dost líbila. Hlavně se jim líbilo, jak jsme hráli já s Tranem, ale ze všech, který v týhle kapele hráli, Phillyho Joea, Reda a Paula, udělali hvězdy.
Tak teda poslouchejte. To nejparádnější vzrůšo v celým mým životě, a to myslím oblečenej, jsem zažil, když jsem někdy v roce 1944 slyšel v Saint Louis, Missouri hrát společně Dizzyho a Birda. Bylo mi osmnáct a já měl zrovna po matuře na Lincolnově střední škole. Bylo to na druhý straně Mississippi, v East St. Louis ve státě Illinois. Když jsem slyšel Dizzyho a Birda v kapele, co vedl B., tak jsem si řekl: „Sakra, co je tohle zač!?“ Teda, mezi náma, byl to takovej nátěr, až se mi z toho ježily všechny chlupy po celým těle. Rozumíte, Dizzy Gillespie, Charlie "Yardbird" Parker, Buddy Anderson, Gene Ammons, Lucky Thompson a Art Blakey, všichni v jedný kapele, a to ještě nesmím zapomenout na B.: na Billyho Eckstinea osobně. To teda byla jízda. Mně ty jejich fláky vážně zalezly pěkně pod kůži. Muziku jsem měl v celým těle a přesně tohle jsem taky chtěl slyšet. To, jak tahle kapela hrála - přesně to a nic jinýho. To teda bylo něco. A já tam hrál s nima.
strana 9
Když jsem jel poprvý v životě výtahem, tak to bylo s Dizzym. Vzal mě do něj na Broadwayi, někde uprostřed Manhattanu. Jezdil rád výtahy a z každýho si utahoval, choval se ako blázen a děsil lidi k smrti. Teda to byl kus. Chodil jsem k němu domů a Lorraine, jeho žena, tam nikoho nesnesla dlouho, jenom mě. Pokaždý mi nabídla večeři. Někdy jsem se najedl a někdy ne. Pokaždý jsem se ale dost bavil nad tím, kde a co jím. Mimochodem, Lorraine měla ve zvyku strkat všude cedulky, na kterých stálo: „Tady se nesedí!“ A pak třeba řekla Dizzymu: „ Hele, co maj tyhle vocasové co dělat v mým baráku? Hned je vyhoď, a už jsou pryč!“ Takže jsem se zvednul, že taky půjdu, ale ona řekla: „Milesi, na tebe se to nevztahuje, ty můžeš klidně zůstat, ale ostatní můžou táhnout.“ Nevím, co se jí na mně líbilo, ale prostě to tak bylo.
strana 67
Ale jak to mezi námi začínalo klapat v muzice, v normálním životě se to zhoršovalo. Jak už jsem řekl, Bird u mě krátkou dobu bydlel, ale nebylo to tak dlouho, jak tvrdí někteří autoři. Prostě jsem mu našel pokoj v tom samým činžáku, kde jsem bydlel s rodinou. On byl ale pořád u nás doma, půjčoval si peníze a tak podobně, jedl, co Irene navařila a klidně vytuhnul ožralej na kanapi nebo na podlaze. A k tomu ke všemu s sebou pokaždý přitáhnul všechny ty ženský, šlapky, překupníky a nejrůznější feácký muzikanty. Jedna z věcí, kterým jsem na Birdovi nikdy nerozuměl, byl důvod, proč se vlastně tak ničil. Bird to věděl líp. Byl to intelektuál. Èetl romány, poezii, dějiny, takovýhle věci. A byl schopnej konverzovat skoro na všechny možný témata. Takže ten hajzlík nebyl blbej, nevzdělanej nebo negramotnej, nic takovýho. Byl fakt citlivej. Ale měl v sobě tyhle destruktivní sklony. Byl to génius a většina géniů nemá nikdy dost, prostě neznají míru. Ale hodně mluvil o politickej záležitostech a hrozně rád zkoupal nějakýho idiota, dělal blbýho, že nemá páru, co se vlastně děje a pak se do toho blbečka pořádně pustil. Tohle dělal hlavně bělochům. A když jim došlo, že je dostal, řehtal se jako blázen. To byl teda kus - hrozně složitá osobnost.
strana 69
O improvizaci jsem se dozvěděl od Beana, Monka, Dona Byase, Luckyho Thompsona a Birda. Ale Bird byl takovej parádní a invenční improvizátor, že dokázal písničku obrátit naruby. Když jste neznali muziku, neměli jste ani šajna, co to tam vlastně Bird při improvizaci vyvádí. Rozumíte, Bean, Don Byas a Lucky Thompson měli všichni stejnej styl: sjeli svoje sóla a pak se improvizovalo. Když improvizovali, pořád bylo slyšet původní melodii. Ale když hrál Bird, bylo to úplně o něčem jiným, naprosto něco jinýho, a pokaždý to zahrál úplně jinak. On byl pan mistr mezi mistry.
strana 116
Pamatuju se, že jsem se po návratu z Paříže začal hodně motat nahoře v Harlemu. Kolem muzikantů bylo hodně drog a dost jich v tom jelo, hlavně v heroinu. V určitých kruzích byli ti, co si píchali herák - muzikanti - považovaný za správný odvazy. Někteří z mladších kluků, jako Dexter Gordon, Tadd Dameron, Art Blakey, J. J. Johnson, Sonny Rollins, Jackie McLean a já sám začali v héráku lítat přibližně ve stejnou dobu. I když Freddie Webster zemřel na nějakou sračku. Kromě Birda bral drogy i Sonny Stitt, Bud Powell, Fats Navarro a Gene Ammons, a k tomu ještě Joe Guy a Billie Holidayová. Práskali to do sebe v jednom kuse. Mezi bílými muzikanty jich bylo taky hodně, co si píchali heroin - Stan Getz, Gerry Mulligan, Red Rodney a Chet Baker. Ale noviny se z toho tehdy snažily udělat jenom záležitost černejch muzikantů. Já jsem si nikdy nemyslel, že když si budu píchat heroin, že budu hrát jako Bird. Znal jsem hodně muzikantů, co týhle blbosti věřilo, a jedním z nich byl i Gene Ammons. Tohle mě teda k heroinu rozhodně nepřivedlo. Byla to deprese, kterou jsem pocioval po návratu do Ameriky. Tohle, a taky mi chyběla Juliette. A pak tu byl taky kokain, což bylo mezi lidma z Karibiku skutečně dílo. Lidi, jako byl třeba Chano Pozo, jeli tvrdě v koksu. Chano hrál v Dizzyho kapele na perkuse. Byl to černej Kubánec a nejlepší hráč na konga, kterej tehdy byl. Byl to ale děsnej poděs. Dělal to, že si bral od lidí drogy a neplatil jim. Každej se ho bál, protože to byl ostrej rváč a každýmu hned nakopal prdel. Byl to velkej chlap a nosil u sebe pořádnou kudlu. Nahoře v Harlemu naháněl každýmu strach. Zabili ho, když dal nějakýmu jihoamerickýmu překupníkovi v Harlemu facku, bylo to v Rio Café, na Lenox Avenue kolem 112. a 113. Ten maník řekl Chanovi o nějaký prachy, co mu dlužil a Chano mu prostě dal facku. Ten dealer ale vytáhnul bouchačku a odprásknul ho. Teda, když umřel, tak to se všema pěkně zamávalo. To se stalo ještě před mým odjezdem do Paříže, ale byla to prostě součást toho, o čem ta drogová scéna tehdy byla. Kvůli neustálýmu shánění drog jsem měl ještě míň času na rodinu. Přestěhoval jsem ji do bytu v Jamaice v Queensu a pak do St. Alban. Takže jsem jezdil v tom mým Dodgi se stahovací střechou typ 1948 sem a tam, Sonny Rollins mu říkal „Modrej démon“.
strana 129
Trávili jsme hodně času spolu, píchali jsme si herák a chodili jsme do kina na 42. ulici. Když jsem se odstěhoval od Stana Leveye, přebýval jsem většinou v hotelech se štětkama, který mi dávaly prachy, co jsem potřeboval na drogy. Zdržoval jsem se v hotelu University dole na 20. ulici a střídavě taky v hotelu America na 48. ulici. Jezdívali jsme s Jackiem podzemkou, sjetý jako gumy, a řehtali jsme se staromódním botám a hadrům, co lidi nosili. Stačilo, abychom se na někoho podívali, a když se nám zdálo, že vypadá směšně, mohli jsme se potrhat smíchy. Jackie byl srandista a rád si dělal z lidí blázny. Když jsem byl moc sjetej, zůstal jsem někdy radši u něj a jeho holky na 21. ulici. Šli jsme do Stillman ‘s Gym a dívali se, jak trénujou boxeři, ale hlavně jsme byli kámoši, kupovali jsme drogy a společně jsme se vždycky našlehali. Když jsme se s Jackiem sčuchli, táhlo mi na pětadvacet a už jsem měl něco za sebou. Jackiemu bylo devatenáct a zatím byl ještě ucho. Já už jsem měl jméno, takže ke mně vzhlížel jako ke staršímu a projevoval mi dost úctu.
strana 132
Kolem roku 1952 už mi bylo jasný, že musím něco udělat, abych se drog zbavil. Vždycky jsem měl rád box a tak mě napadlo, že by mi to možná bodlo. Kdybych trénoval každej den, tak by se možná dalo něco podniknout, abych se doopravdy z fetování dostal. Už jsem se sešel s Bobbym McQuillenem, kterej trénoval v Gleason‘s Gym v centru Manhattanu. Když jsem tam přišel, tak jsme si sedli a povídali si o boxu. Bejval špičkovej welter, ale pak zabil v ringu jednoho boxera a tak toho nechal a začal koučovat a dělat trenéra. Řekl, že si to promyslí. Jednoho dne, mám pocit, že to bylo začátkem roku padesát dva, jsem se ho zeptal, jestli by mě trénoval. Šel jsem na zápas do Madison Square Garden a když skončili, zašel jsem do šatny boxéra, co Bobby trénoval. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli mě bude trénovat nebo ne. Bobby se na mě dost znechuceně podíval a řekl mi, že nebude trénovat nikoho, kdo má závislost na drogách. Na to jsem mu řekl, že žádnej návyk nemám, byl jsem přitom parádně sjetej a málem jsem tam vytuhnul. Řekl mi, abych z něj nedělal vola a vrátil se raději zpátky do St. Louis a zkusil se toho návyku zbavit. Pak mi ještě řekl, abych vypadnul z šatny a dal se do kupy.
strana 178
Kapela, kterou jsem měl s Coltranem z nás obou udělala legendy. Se všemi těmi parádními alby, co jsme natočili pro Prestige, a později i pro Columbii, protože nakonec prosadil George Avakian svou vůli, mi tahle parta skutečně zajistila místo na mapě hudebního světa. Nejen, že jsem se díky týhle kapele stal slavnej, ale taky jsem začal vydělávat hodně peněz, a tvrdilo se, že víc než kolik si kdy jinej jazzovej muzikant vydělal. O tom sice nic nevím, ale říká se to. Taky mi to přineslo velkej ohlas ze strany kritiků, protože většině z nich se tahle kapela fakt dost líbila. Hlavně se jim líbilo, jak jsme hráli já s Tranem, ale ze všech, který v týhle kapele hráli, Phillyho Joea, Reda a Paula, udělali hvězdy.
